Adaptační pobyty pro třídu 1. C Gymnázia Pierra de Coubertina Tábor.
Kurzu 1.C se zúčastnilo 29 studentů se svou třídní učitelkou. Program probíhal v režii plzeňského týmu pod taktovkou ing Josefa Perka.
Hodnocení účastníků
Hodnocení třídní učitelky
Adaptační kurzy pro první ročníky SŠ mi přijdou jako velmi dobrý nápad, ale dosud jsem je znala pouze zprostředkovaně; z vyprávění, jednou jsem byla hostem večera pro učitele. Letos poprvé zažívám kurz v přímém přenosu, jako třídní. A jsem tomu ráda. Přemýšlím nad negativy kurzu, marně je hledám. A tak zkusím najít argumenty pro plusy celé akce.
Za největší přínos považuji možnost prostě „být spolu“ mimo školní lavice. Studenti navzájem zboří mantinely, které by možná nestihly zbořit během desetiminutových přestávek, já jako třídní najednou nejsem jenom „úča“, která vykládá novou látku, dává úkoly a známkuje, ale jsem i pako v pakobalu, třeba… Možná je to tím, že mi nevadí to pako sem tam být. Během tří dnů adapťáku jsme prostě „lidi“, ne „studenti a jejich učitelka“. A to může být fajn, až jednou nastane nějaký problém, třeba ve studiu. Rozhodně se líp jde za „člověkem“, ne za „učitelkou“. A na druhou stranu, mně se bude líp jednat s „mladými lidmi“, ne se „studenty“.
Velikým plusem je i to, že se navzájem naučíme svá jména, protože opět, líp se mluví s Hankou, například, ne s tou holkou v zadní lavici.
Pro mě jako třídní je velikým přínosem nahlédnutí pod pokličku některých osobnostních vlastností „mých“ dětí. Při různých aktivitách se ukazovalo, kdo je tahoun, dříč, sabotér, srandista… Přínosy pro studenty vidím hned v několika oblastech.
- Již zmiňované seznámení se mimo školu, navázání přinejmenším kontaktu, v lepším případě (snad i) kamarádství.
- V mnohem větší míře než ve škole byli nuceni (v tom nejlepším slova smyslu) spolupracovat, třeba i s těmi, které by si sami nevybrali.
- Někteří museli „kousnout“ požadavek, že teď se dělá to a to a nelze jinak. Perfektní škola života. Nejednou se dostanou do situace, že se jim do něčeho nebude chtít, ale budou muset úkol zvládnout. A nakonec i to, co bylo tak trochu „přes zuby“, bylo elegantní a bez větších protestů (viz snaha o únik z karaoke nebo slečna, která byla na chvíli úplně zpruzená z aktivit, cituji, „jak z dětského tábora“; ono to nakonec šlo).
- V neposlední řadě i trénink disciplíny. Sraz tehdy a tehdy, večerka… Myslím, že nebyl žádný problém.
Na organizaci celého kurzu nevidím jediný problém. Program byl našlapaný, na druhou stranu, studenti měli, myslím, dost času na odpočinek a regeneraci. A zároveň byl program velmi pestrý, takže každý měl možnost najít si „to svoje“. Nejsi sportovec? Kousni to, můžeš se víc realizovat jako umělec (zpěv), mozek (hádanky, detektivky), ruka (vyndej kelímek z kruhu)… Některé aktivity, které trochu a na chvilku snižovaly lidskou důstojnost (hra na blbečka, pakobal, možná i snídaně kryplů) byly podle mě na místě. Nikdo totiž nechtěl nikoho ponižovat, šlo hlavně o legraci, u snídaně kryplů i o uvědomění si hendikepů, se kterými se možná někdy setkají a o „nácvik“, byť odlehčený a vtipný, nutnosti spolupráce, pomoci. Myslím, že pro některé studenty to byly aktivity „trapné“, „hloupé“…, dávali to jasně najevo. Ale zúčastnili se jich, i když otráveně. Pro mě ale opět vítězí to, že jde o srandu. Lektoři byli profíci. Perfektně připravení, milí… Ale když bylo potřeba, i důslední a nekompromisní. Skvělá kombinace.
Ubytování a jídlo? Jednoduché, ale velmi slušné. Pokoje čisté, zcela postačující na akci tohoto typu. Velmi oceňuji například to, že se večer topilo, zvláště v pondělí, když jsme se vrátili z venku prokřehlí. Domácí kuchyni není co vytknout. To, že ne každému všechno chutná, nastane i ve školní jídelně. Porce dost velké na to, aby nikdo neodcházel hladový, první večer si studenti chodili i pro nášup a nebyl problém. Na adapťák jsem odjížděla s přáním, aby to bylo fajn. Pomalu balíme a budu odjíždět s tím, že to nebylo fajn, bylo to bezva. Po stránce organizační, především ale po stránce lidské, pokud to tak lze říct.
Milí Mimoni, děkuji.
Marcela Simonová, GPdeC.
Vybraná hodnocení studentů, bohužel až na Janu (děkujeme, Jano) anonymní.
Co Ti osobně kurz nového přinesl a čím si překvapil/a sám sebe?
Nové přátele a zjistila jsem, že se tolik nebojím vystupovat před lidmi.
Anonym
Přinesl mi nové poznatky o spolužácích, kteří mi poskytli (někdy nevědomky) nahlédnutí na jejich smýšlení, chování, vyjadřování apod. Jsem většinou introvert, který se ve větších kolektivech s tak trochu cizími lidmi necítí dobře. Proto jsem ráda, že jsem se mnohokrát odhodlala k navázání konverzace, ujala se i vedení týmu.
Anonym
Nové přátele a zkušenosti. Překvapilo mně, že jsem se přemohla na karaoke a tancování před ostatními, považuji to za velký krok v životě introverta – mě.
Anonym
Co Tě na adaptačním kurzu bavilo, jaký zážitek považuješ za nejsilnější?
Bavily mne sportovní aktivity. Nejsilnější zážitek byla strategická hra, myslím hlavně její organizace.
Jana
Bavil mě Bumbácbal a Gordický uzel. Nejsilnější zážitek pro mě bylo společné tancování a zpívání v úterý večer.
Anonym
Bavilo mi rozmotávat Gordický uzel a pracovat nebo hrát něco ve skupinkách. Úžasná a velmi vtipná byla snídaně pro kryply.
Anonym
Co Ti adaptační kurz prozradil o Tvé nové třídě?
Dokážeme skvěle spolupracovat a se všemi se dá dohodnout. Máme báječnou třídní.
Anonym
Nejsou tak divný, jak se zdálo.
Anonym
Že jsou moc fajn a rozhodně ne žádní suchaři. Těším se na další 4 roky s nimi.
Jana
Co Ti na adaptačním kurzu nesedlo, nezajímalo, nebavilo a příště by si to rozhodně vypustil/a?
Moc sportovních aktivit, hodně se rozdělovalo do skupin, a ne všichni všechny poznali.
Anonym
Sportovní dopoledne bylo až moc sportovní a já z něj byla úplně mrtvá. Taky rozmístění do týmů bylo takové nešikovné, nechávalo se to hodně na nás, takže ti, co se znali, šli především k sobě, a moc jsme se v nich nevystřídali.
Anonym
Něco mě bavilo víc, něco méně, ale chápu, že to vše bylo v rámci seznamování, takže bych nic nevyměnila, děkuji.
Anonym